EDIT V BĚHU: Divoký týden

Pondělí/ Vše začalo pondělím, kdy kocour poprvé nedorazil domů. V neděli bylo u nás v obci rozsvěcování stromečku a náš milý kocour se rozhodl, že půjde s námi. Jenže ten náš mezulán už netrefil dom. V pondělí ráno po něm nebylo ani vidu ani slechu a dle plných misek večer doma nebyl. Bydlí v posilovně (no místnost alá bývalý sklad, nyní teda posilovna plus zvěřinec) spolu s morčákem a osmákem, takže nekontrolujeme, zda jsou všeci doma :D. Odvezla jsem syna do školky a šla hodinu a půl volat po celé obci na kočičáka. Byla jsem na pokraji slz, že ho nenajdu a syn bude nešťastný. Jediné, co mi zdvihlo kousek náladu, bylo, že volal chlap, že náš nadměrný balík o půl tuně se po třech týdnech našel. Ano, česká pošta umí překvapit, když na depu v Brně ztratí pidi balíček :D

Po obědním spánku jsme se už se synem vydali opět na lov kocoura. Venku jsme chodili dvě hodiny, než jsme obešli celou vesnici, kde bydlíme. No vraceli jsme se oba se slzičkama, ale že to nevzdám a zítra rozhážu letáčky s jeho fotečkou. Načež se ozval soused, že nevěděl, že hledáme kočku a že se k nim jedna zatoulala. No jaké překvapení, že to byl náš kocour, jen neslezl ze stromu bo měli dva psy :D, takže naježen byl schovaný a nereagoval na volání. Říkám si, asi to nejhorší je za náma.

 

Úterý/ Týden na kočku pokračuje. Ráno jsem odvezla opět syna do školky s tím, že skočím na nákup. Kaufland v pohodě, ani nebyl přeplněný... asi krize pominula. No to jsem zakřikla. Na křižovatce v Otrokovicích jsem se zasekla, a než dojela do Tesca, trvalo mi to v koloně čtyřicet minut místo obvyklých pěti minut. Hladová a vzteklá. Nic hodila jsem to za hlavu. Říkám si, že nemůže být tak zle. Jdu teda koupit obojek pro kočičáka a do DM na rostlinné mléko. Po návratu domů mě kočičák převeze a obojek si úspěšně dokáže tlapkou rozepnout, 150 Kč v luftu :D, nedobrota jedna. Tak jsem mu vyhubovala, že doufám, že se alespoň nemíní toulat, když nechce mít obojek bo na čip se u nás na vesnici nehraje (ačkoliv ho v kožíšku má).

 

Středa/ Den mých narozenin. Ráno jsem byla domluvena s kamarádkou, že strávíme dopoledne spolu a odpoledne vyrazíme na dílničky obě do školky. Nachystala mi krom úžasného dortu, co jsem si objednala, i dáreček, který mě velmi překvapil bo jsem počítala jen se slavnostním obídkem :). Verča totiž není jen skvělá cukrářka, ale i kuchařka. No dortíky od ní můžete ostatně ochutnat sami, když si na facebooku najdete Když děti spí, tak peču :). Dělá i bezlepkovou verzi jinak plně zdravé verze mrkvového dortu či cheesecaku (který pro letošek mám objednán). Teď zkouší i cukrovíčko :). Každopádně týden blbec asi bude mít ještě pokračování. Po snídani jsme šly uspat jejího nejmladšího synáčka ven, no nicméně si zabouchla dveře a manžel na státnicích až v Brně (od Zlína celkem kus). Naštěstí její rodiče bydlí poblíž, takže oběd jsme vyřešily formou meníčka a pokračovaly na dílničky do školky za našimi dětičkami. Besídka byla nádherná, dílničky super a zakončeno rozsvícením stromečku u školky :). Pak jsme měly zase sraz, že teda vyzvednu svůj dort. Manžel jí mezitím donesl klíče od bytu a odjel zase pryč. Po příchodu jsme zjistily, že sice má svůj svazek klíčů, ale bez klíče od baráku. Takže bez dortu jsem jela domů, stejně mi můj milovaný dvě hodiny nezvedal telefon, tak jsem se rozhodla, že ty dnešní narozeniny prostě budu sabotovat. I exkrement na botě byl důkazem, že už fakt se mám na vše vykašlat. No uvidíme, co přinese zítřek. Je v plánu velký UZ. Už teď se děsím, i když chlap mi doma tvrdí, že houno na botě znamená štěstí, kor když mám ty narozky, tak se to násobí. Zítra skočím na poštu a pokud na losu nevyhraju minimálně 50 Kč, považuji tento týden za tu věc, co se snažím nyní dostat z boty, abych v nich mohla zítra zase do školky :D. Jako těhotná bych nejraději brečela a pak vzteky rozbila vše kolem a následně opět brečela, místo toho se tu směju a říkám si, že život je opravdu jedna velká komedie.

 

Čtvrtek/ Den D nastal. Po dvou měsících uvidíme miminko a konečně zjistíme, zda je to ogárek či holčička. Dopoledne jsem si koupila dva losy, začalo sněžit (což se na mé narozeniny děje málokdy... ačkoliv měl teda sníh den zpoždění, byla jsem nadšená a brala to jako znamení, že už to bude vše fajn). Jo holka, tento týden zdaleka nebude zakončen jen smolnou středou. Na oběd se vydávám po delší době s mužem, že následně vyzvedneme Dádu a pojedem. Sníh nám opět ovšem zaskočil silničáře a my málem dvakrát uvízli po cestě na UZ. Asi by to už vážně chtělo pořídit autko, co bude 4x4... Šak už se dívám a říkám si, holt další dárek na dalších 10 let :D. Dojedeme s rezervou deseti minut na místo, jenže jaké je mé překvapení, že se přestěhovalo Prediko už na nové místo. Nic, šupeme šeci tři zase zpět k autu, parkovné 30 Kč za desetiminutovou vycházku fakt pecka. Do toho se syn rozhodl, že bude obří bžunda skákat v břečce? takže komplet celá mokrá a pomalu promrzlá nastupuju zpět do auta. Chuť mě přechází, už vidím, jak nás odmítnou bo tam nejsme včas. Jenže na přeobjednání už není čas, jsem 22. týden. Startujeme a vyrážíme na nové Prediko. Muži se už nechtělo riskovat, že nemají parkovací místa u budovy a tak necháváme auto opět na placeném parkovišti ve zlatém jablku. Naštěstí je to otázka pár minutek, než jsme se došourali na místo určení. Jenže už to hodilo dvacet minut zpoždění. Má nálada pod bodem mrazu. Další šok nastává při zjištění, že nemám žádanku. Safra, ještě jsem se gynekologa ptala, zda nic nepotřebuju. Cítím se jak vůl. Jdu do kolen, dělá se mi mdlo. Celý týden se to na mě sype. Odmítám teda vyšetření s tím, že platit si to teda nehodlám a miminko holt uvidím, až se narodí. Odcházím s pláčem do čekárny, stejně jsme došli pozdě, tak co. Můj muž se vše snaží řešit, syn mě uklidňuje. Já netoužím po ničem, než jít domů. Na vše se vykašlat a udělat si šálek horkého kakaa. Nakonec teda vyšetření absolvujeme, doktorka byla teda příjemná a asi jen díky ní jsem přešla poznámku sestřičky, která při předávání papíru doktorce prohlásila, že jsem hysterka a škodím dítěti. Jakou chuť jsem měla odejít pryč, nemusím popisovat. Na UZ vše v pořádku, fotečku ovšem nemám bo druhé dítko je očividně stydlín. Možná to bylo i díky tomu, že nám ukázal prvně pinďu. Ano, čekáme dalšího kluka. A já nemám jméno! No možná mám :D. Pohrávám si s myšlenkou Jaromír nebo Jindřich :). Uvidíme :D.

 

Pátek/ Je už poněkud lepší, když nepočítám namrzlou cestu a na losech jsem nevyhrála ani 1 Kč :D, každopádně dodělávají mi kuchyň, což je obří důvod k radosti. Sobota je ve znamení úklidu. Má nová kuchyň mě normálně rozplakala. Můj muž má obří obdiv, že to tak úžasně vymyslel. Plus legrace na bobech se synem? už je to zase ta moje idylka :) a zakončení adventní nedělí, kdy jsem si vyrobila za ty roky snad nejhezčí adventní věnec plus dojel můj táta na návštěvu :). Uvidíme, co přinese zase pondělí. Jinak, jak to zpětně den po dni pročítám, až taková hrůza to nebyla. Každý ten den, co se mi zdál, že je úplně naprd, se stala jedna dobrá věc. Jen jsem si to neuvědomovala. Rada teda zní, né vše je tak černé, jak se zdá býti :D.

Najdete nás také na: 
 
Navštivte profil pinnera MyTummy.cz na Pinterestu.