Být matkou znamená mít smysl pro humor

Ty z Vás, které už jsou matkami, jistě ví, že naše děti nám dokážou připravit někdy pěkně horké a jindy velice humorné chvíle. Můj syn je na takové situace velký talent. Občas si říkám, jestli se to děje i v jiných rodinách, anebo jsme jen my zralí na Chocholouška.

Jednu takovou veselou situaci si připravil můj syn Matyáš už ve velmi raném věku. Tentokrát jsem se výjimečně na udičku nechytla já, ale postihlo to našeho tatínka (není to tak časté jako u mě, ale i on bývá terčem vylomenin). Když se náš syn naučil chodit a mluvit, začal více vyžadovat společnost jiných dětí. Někdy kolem druhého roku jsme proto začali navštěvovat místní rodinné centrum. Je to takový klub určený pro maminky a tatínky s dětmi, kde si děti spolu pohrají a rodiče si vyměňují své rodičovské zážitky. V zimních měsících je to prakticky jediné místo v našem městě, kam lze s dětmi vyrazit.

A právě jednoho velmi zasněženého, únorového odpoledne jsem s Matym do centra vyrazila. Po hodinovém zápasení s dvouletým rarachem se mi ho konečně podařilo nacpat do deseti různých vrstev oblečení a totálně vyřízená, ufuněná a propocená jsem ho usadila na sáňky. Cestou jsme vyzvedli kamarádku a jejího synka Daníka (v té době Matyho nejlepšího kámoše - o půl roku mladšího chlapce). V centru si kluci celé odpoledne hráli, my maminky vypily několik čajů na zahřátí a já vyhlížela manžela, se kterým jsme byli domluvení, že nás vyzvedne a pak všichni společně zajedeme na nákup. Tatínek za námi dorazil vyčerpaný z práce, ale šťastný, že je konečně pátek a před námi víkend. Přivítal se s dětmi, a protože v našem vztahu vládne demokracie, rozdělili jsme si spravedlivě úkoly. Já začala uklízet a rovnat všechny hračky, které kluci vytahali a tatínek měl za úkol nasoukat syna do hromádky oblečení, kterou jsem mu se škodolibým úsměvem podávala (jen ať se taky pro změnu zapotí někdo jiný). Chňapnul syna uprostřed úprku, posadil si ho na klín a dal se do plnění svého dílu úkolu. Po chvilce mě z rovnání kostek do krabic vytrhly hlasité protesty oblékajícího se chlapce a výhrůžky mého muže směrem dítěti, ať nedělá kraviny a obléká se nebo dostane na budku. Když jsem vzhlédla směrem k dítěti zmítajícímu se v protestech, uviděla jsem dětskou hlavinku, která byla napůl schovaná v tlustém svetru tak, že z něj vykukovalo jen kousek dětského čelíčka. I ta malá část dětské hlavičky mi stačila k tomu, abych ihned poznala, že to dítě, které rve můj chlap do svetru rozhodně není naše. Podívala jsem se na ostatní maminy a ty se jen tiše pošklebovaly a čekaly, jak zareaguji. Chvilku (opravdu malou chviličku) jsem uvažovala o tom, že manžela upozorním na to, že sice obléká dobře, ale úplně cizí dítě. Nakonec mě ale přemohla zvědavost. Posadila jsem se k hloučku přihlížejících dam a čekala, kdy si toho manžel všimne sám - nevšimnul. Po dalších deseti minutách se mu konečně podařilo dítě nasoukat do všech kusů oblečení a s oroseným čelem a vítězoslavným výrazem plácnul chlapce po zadečku a pronesl "Tys mi to teda neulehčil, lumpe. Teď mazej za mámou, ať ti dá čepici." Klučík se opravdu rozběhl k mamince, ovšem k jiné, než můj manžel očekával. To, že dvacet minut zápasil s cizím dítětem, mu došlo ve chvíli, kdy se náš syn posadil vedle něj na podlahu a tichým hláskem mu zašeptal "Tatí, ploč má Daník můj švetšík s bagjem?"

Nakonec se mi těch mých chlapů zželelo a Matyho jsem oblékla sama - a v rekordním čase.

Myslím ale, že holky se klátily smíchy ještě u večeře.

Vaše Bára
Najdete nás také na: 
 
Navštivte profil pinnera MyTummy.cz na Pinterestu.